Milan Hausner

Rasista nebo sluníčkář?

11. 09. 2017 19:56:44
V dnešní době je velmi populární vidět svět černobíle, hledat jednoduchá řešení a populisticky s demagogickým patosem ovládat masy. Jako kdyby se vrátila doba mého mládí, což vždycky nemusí být zrovna pozitivní.

Pan Fendrych ve svém blogu komentuje na základě jednoho průzkumu míru české xenofobie, český rasismus se diskutuje všude horem dolem. Kdo není rasista, je hned sluníčkář a obráceně.

I já bych chtěl dvěma drobnými příběhy přispět do této nikoli ožehavé, ale doslova žhavé problematiky.

Před časem jsem byl ve vlaku svědkem hovoru dvou postarších dam. Velmi se zlobily nad skutečností, že v nejmenované škole přijali tři žáky černé pleti. Bylo zřejmé, že šlo o pohled zevnitř, a tudíž bylo pro mne zajímavé sledovat celou tu škálu povzdechů. Jen namátkou vybírám:

Jak mohou vzdělávat skupinu žáků, když ti noví nic česky neumí? (relevantní poznámka)

Jsou divní, protože se tak divně dívají, vždyť z těch očí kouká, že někoho zavraždí. (domněnka)

Ani chvilku neposedí. (relevantní poznámka),

S rodiči není žádná řeč. (relevantní poznámka),

Jsou to stejně teroristi. (domněnka)

Nemají žádné kamarády.(relevantní poznámka)

Ředitelka se o to nestará. (relevantní poznámka)

A mohl bych pokračovat...

Sami vidíte, že jde o směsici reálných zkušeností, ale také domněnek plných předsudků, pelmel záměn příčin a důsledků. V hovoru těchto dam ale prolínalo jediné, neochota začít přemýšlet jinak, hledat nové přístupy, a hlavně neochota cokoli měnit. Ideální je mít pořád tu naši školičku hezky pro české Honzíky a Mařenky.

Tak jsem se trochu vložil do hovoru... a se zlou jsem se potázal. Na stranu paní učitelek se přidalo další osazenstvo vlaku...

Cesta domů proběhla v živé, už ale ne, jak se dříve říkalo, přátelské diskuzi nad tím, jak nám ti cizáci plundrují naši zem, jak globalizace ničí naše české peciválství a málem nebylo daleko toho, abych byl inzultován, ač jsem se snad nikdy nepral. Toho pozitivního se vážně mnoho neozvalo. Přidal se ke mně jen obrýlený klučina, který se snažil nesměle připomenout, jak jsme vlastně už skoro všechno dobrovolně za pětistovku dolarů či eur rozprodali a toho vlastního nám už tolik stejně nezbývá... A tak když jsem vystupoval, nabyl jsem dojmu, že do příměstského vlaku asi nepatřím.

Druhý příklad na sebe nedal dlouho čekat, jen do následujícího dopoledne. V tramvaji jsem naslouchal průvodci, který doprovázel anglicky mluvící skupinu. Líčil jim, jak je strašné se v hotelu potkat se skupinou ruských turistů. Nikoli konkrétně s člověkem, ale s národem jako takovým. Jsou prý všichni nevzdělaní, hluční, zloději a... Když jsem se mu pokusil říci, že Rusko má bohatou kulturu a mnohé úžasné kulturní památky, odvětil mi, že on je neviděl, a tudíž nic takového nejspíš neexistuje. Průvodce hovořil anglicky velmi dobře a byl si toho víc než dobře vědom a dával svou jazykovou převahu nad většinou těch obyčejných plebejců, co jezdí sockou do práce, jasně na odiv.

Nejdříve jsem si říkal, to máš z toho, že posloucháš cizí hovory. Jenže...

Na pražském čerstvém vzduchu mi pak došlo, že předsudky a první dojmy jsou to, co vytváří obraz cizinců jako čehosi nepřátelského vůči naší úžasné české demokratické dokonalosti. Často žijeme ve svém uzavřeném světě předsudků, představ, pocitů a jakési pomatené víry. Pranic nám není platný internet či globalizace, k čemu je otevřené okno do světa, když nosíme neprůhledné brýle plné zášti, malosti a zupáctví. Nevidíme dál než jen na špičku nosu, a to ještě toho vlastního. Běda, co kdyby měl jinou barvu... A to jsem ještě zapomněl, že vlastně Mařenku s Jeníčkem abys lupou v české škole pohledal, to tam najdeš samého Denise s Patricií. Tady nám globalizace ukázala jednoznačně svou tvář.

Není také bez zajímavosti, že v projektu, který jsme na naší škole řešili po několik let, se ukázalo, že spolužáci vnímají daleko hůře svého vrstevníka ze smíšeného manželství než černého migranta jako poleno.

Ne, nejsem příznivcem otevřené a vítací země, která přijme každého a pak zpláče nad výsledkem. Migrace je vážným problémem, který je nutno řešit, není ale přece možné a priori dopředu všechny odsoudit a hodit do jednoho pytle. Vím, lidé chtějí jednoduchá a jednoznačná opatření. Mají na ně právo, protože bezpečnost každého z nás musí být prioritou, stejně tak jako ochrana našich historických tradic a kořenů. Pes si také chrání své teritorium, a pranic tady neobstojí poznámka, že my jsme přeci lidé, ne zvířata. Je nepochybně pravdou, že přílišná otevřenost je salámovou metodou likvidace tradic a našich hodnot a nijak mne neutěší to, že se podobných konců už určitě nedožiju. A princip kolektivní viny jsme už, také doufám, vyhnali z našich hlav, i když mám silný pocit, že se tam v poslední době zavrtává zase zpátky.

Ve světě otevřených hranic, globálních sítí však nemáme žádnou šanci se uzavřít do nepropustné a neprodyšné ulity, obehnat celou zemi kilometry vysokým plotem. To ale neznamená, že si nemáme své teritorium důsledně bránit, i za cenu některých represivních opatření zachovat hodnoty, které k našemu historickému území patří. A nepochybuji, že společnost takový přístup ocení, i když to bude možná znamenat některé nepopulární kroky.

Autor: Milan Hausner | karma: 21.19 | přečteno: 1410 ×
Poslední články autora